Když Sylvester Stallone poprvé přišel s myšlenkou oživit svou nejslavnější roli boxera italského původu, vzbudil po právu posměch kritiků a zděšení fanoušků. Jeho snaha byla ale pochopitelná, od roku 1989 (Tango & Cash), respektive 1993 (Cliffhanger), nenatočil žádný opravdu dobrý film a kdysi slavné jméno upadlo v záplavě novodobých akčních hrdinů v zapomnění. Fandové série, mezi které se rozhodně počítám, se ale oprávněně ptali, zda si šedesátiletý Stallone neukousl přeci jen velké sousto, vždyť minimálně v ringu se chtě nechtě bude muset svléknout, což může být v jeho věku v lepším případě pouze důvod k smíchu. Sly ale není žádný hlupák a vsadil vše na jedinou kartu, která mohla v tomto případě zabodovat – nostalgii.

Už trailery plné záběrů na zarputile se tvářícího vrásčitého Stalloneho ve mně vyvolávaly příjemné mrazení, a když uběhlo prvních patnáct minut filmu, bylo v podstatě jasno. Stárnoucí Rocky se vrací na místa, která spolu s divákem navštívil v předchozích dílech a vzpomíná. Celá první třetina je totiž pouze o vzpomínkách a funguje naprosto bezvadně. Samozřejmě je nutné mít alespoň základní znalost série, vědět minimálně, kdo je Paulie, jaký byl jeho vztah k Rockyho zesnulé ženě Adrianě a podobně. Nic moc se nevysvětluje, s neználky se tentokrát nepočítá. Z melancholicky lítostivé nálady vytrhne Rockyho až počítačem simulovaný zápas mezi stávajícím šampiónem Masonem Dixonem a Rockym Balboou, který Rockyho virtuální alter ego vyhrává. Dixonovi manažeři vycítí velký reklamní tahák a po krátké chvilce přemlouvání Rocky souhlasí, že naposledy vstoupí do ringu a rozdá si to s mistrem světa i na živo.

Dál už je to klasika: trénink – vyběhnutí schodů – zápas. Na originalitě Stalloneho scénář opravdu nestaví a naštěstí to vůbec nevadí. Horší už na něm je přemíra ubrečených replik, které někdy fungují perfektně (Rocky a syn před hospodou), ale občas působí malinko směšně. V tomhle směru je asi nejtragičtější Rockyho slzavé vyznání na jatkách, jednoznačně nejslabší moment celého filmu. Někdy je prostě sentimentální vlna přepálená i pro člověka, který spí pod plakátem Apollo Creeda a jehož pes se jmenuje Ivan Drago. Naštěstí ve filmu podobných scén není mnoho a většina nostalgického vzpomínání funguje na výbornou.

Velkou pochvalu zaslouží nenásilný návrat řady postav z předchozích dílů. Cítíte, že tam prostě jsou, žijí si své životy souběžně s Rockym, a když je třeba, tak šampiónovi pomohou. Tak se, v mimochodem naprosto skvělé, tréninkové sekvenci objevuje zcela automaticky Duke, aby, jako už několikrát předtím, dostal Rockyho do formy. Bohužel, o co působivější jsou návraty starých bardů, o to hůře vyznívají nováčci. Pomyslným leaderem špatně obsazených rolí je rozhodně Balboa junior. Seriálový herec Milo Ventimiglia sice v posledních dílech nové pecky Heroes dokazuje, že hrát umí, ale v šestém Rockym působí jeho uhlazenost a stále stejný obličej hodně zbytečně. Škoda že si roli s taťkou raději nezopakoval Sage Stallone. Nebyl ale jediný, kdo účinkování odmítl, takový Dolph Lundgren si nechtěl zopakovat ruského bijce Draga, což je v kontextu stavu současné švédovy kariéry spíše dobrá zpráva. Takhle se spolu s ostatními objevuje pouze v neustále přítomných prostřizích, ve kterých jsou použity záběry z minulých dílů.

Ty gradují v závěrečném zápase, který sice není režijně a střihačsky dvakrát vyvedený, ale ve chvíli, kdy zkrvavený Rocky za doprovodu Contiho hudby zahlédne v davu Mickeyho a posléze i Adrianu jdou veškeré pochyby stranou. Rocky Balboa se Stallonemu povedl. Není to rozhodně podívaná pro každého, ale jestli máte rádi předchozí filmy, určitě si ho užijete. A stejně jako já mu v návalu nostalgie odpustíte řadu drobných chyb...

ENGLIS VERSION TBA !!!